Vinci

Tak tohle je nejdůležitější část našich stránek, která se týká jen a jen Vincinečka. Doufám, že si o něm rádi počtete a těm, kteří přemýšlí o italáčkovi, to třeba více napoví o tom, jaký chrtík. Nezapomínejte ale, že každý je originál a také platí, jaký pán, takový pes :-)

• Plemeno: Italský chrtík - Piccolo Levriero Italiano
• Oficiální jméno: Harry na Klínkách
• Domácí jméno: Vinci, Vincent, Vincineček, Vincentineček...ale taky Opice, Miláček, Zlobidlo, Prdelka...a mnoho další variací a přezdívek :-)
• Datum narození: 7. 6. 2011
• Chovatel: Marie Kollárová Vacková
• Rodiče: matka - Iris z Kopfsteinu, otec - Kewin Stříbrný potok
• Sourozenci: Harley, Habibi, Harmony, Hanah
• Sourozenci z jiných vrhů: Jesse James, Jasmina, Jessica, Lucky Boy, Lorenzo, Logan, Lilly, Lady Luna
• Barva srsti: šedá, bílé znaky (tlapky, hrudník, krk)
• Výška: cca 44 cm
• Váha: 7 - 7,5 kg
• U nás od: 25. 3. 2012

To bylo pár základních informací na začátek, teď už se přesuneme k něčemu zajímavějšímu...

Proč u nás vyhrál právě italský chrtík...

Když Sam umřel, logicky ve vzduchu visela otázka, co dál...Nejprve padlo rozhodnutí, že dalšího psa už ne...Jenže doma bylo strašně prázdno a já jsem si život bez psa nedovedla představit a vlastně jsme to tak cítili všichni...Takže začalo velké hledání. Bylo mi jasné, že jestli dalšího psa, tak jedině do bytu, ne na zahradu. Protože moje maminka je "pořádkumilovná", další podmínkou bylo, aby nelínal a nebyl cítit "jako pes". A také jsme chtěli menšího pejska, aby s námi mohl všude chodit, byl prostě správným parťákem. Navíc zastávám názor, že v případě nutnosti páníček musí psa unést a to by v mém případě například s německou dogou nešlo :-D Jako prvního jsme vybrali Bostonského teriéra, ale pořád jsme se nějak nemohli srovnat s představou, že by byl u nás doma, i když naše požadavky prakticky splňoval. Italský chrtík byl v prvním kole výběru zavrhnut, protože je to prý moc hubené, křivé a zlomitelné stvoření :-D Mě se tedy líbil od začátku, ale s výběrem psa musí prostě souhlasit celá rodina :-) Jenže během dalšího hledání se ukazovalo, že italáček je pro nás opravdu ideální. Takže jsme se rozhodli napsat do chovatelských stanic, které nejsou moc daleko. Věděla jsem, že chci psa jedině s PP, ale tehdy jsem vůbec neřešila, kdo budou jeho rodiče, zda předci mají zdravotní testy apod. Měli jsme obrovské štěstí a paní Vaňková v King of Ivar měla volné kluky. Jenže byli šedí a my jsme chtěli černého. Nicméně i tak jsme se rozhodli, že se na ně zajedeme podívat. Na návštěvě u paní Vaňkové nás jako první přivítal její Ravi, na ten okamžik nikdy nezapomenu. Nemohla jsem si víc přát, než jako prvního italáčka potkat právě Raviho. Je to nesmírně milý, něžný, hodný a mazlivý pejsek. Po tomto setkání jsme věděli, že chceme, aby nás italáček provázel životem a o žádném jiném plemeni nemohla být ani řeč. To, že jsou štěňátka šedá, nám bylo najednou úplně jedno. Od paní Vaňkové jsme jeli na výstavu psů do Ostravy, kde jsme potkali spoustu dalších italáčků a popovídali si s jejich majiteli. I když jsem před tím o nich hodně četla, osobní kontakt, zkušenosti nic nenahradí. Byli jsme tedy na 200 % přesvědčeni, že jsme se rozhodli správně a nemohli jsme se dočkat, až si jej přivezeme domů (tehdy štěňátkům byly 3 týdny). Takže z vlastní zkušenosti můžu říct, že jedna výstava je lepší než několik nocí na internetu a v knížkách...Tohle je spíše příběh o tom, jak se k nám dostal Enzoušek (více o něm v sekci Vzpomínáme), ale důvod, proč jsme si opět pořídili italáčka, když nás Enzo tak brzy opustil, je pořád stejný. Italáček je neskutečné stvoření - noblesní, mazlivý, rychlý, něžný, přizpůsobivý, teplomilný, hravý...a dokonale splňuje naše požadavky na nejlepšího psího parťáka :-)

Jak se Vinci dostal k nám...

Tak to byla ve stručnosti naše cesta k italáčkům, je na čase napsat ještě něco o tom, jak se náš a Vincentkův život spojil...Všichni víme, že smrt je prostě součástí života, ale když vám umře psí miminko, vyrovnat se s tím je skoro nemožné...Potom, co Enzo odešel, bylo rozhodování, zda si pořídit dalšího pejska hodně těžké. Nakonec ale zafungovala náhoda a my jsme teď díky ní šťastní. Po pár týdnech od smrti Enzouška, jsem začala procházet inzeráty italáčků. Narazila jsem na inzerát, ve kterém paní psala, že daruje skoro 10 měsíčního kluka. Bylo to neskutečné štěstí a já jsem věděla, že musím udělat všechno proto, aby se dostal k nám. Začala jsem se tedy s paní Bízovou psát a i když už, tehdy jejího, Vincenta slíbila někomu jinému, nakonec mi napsala, ať se přijedeme podívat. První setkání proběhlo úžasně. Vinci nás naprosto okouzlil, strávili jsme společně hezké odpoledne a paní nám ho přislíbila, že si pro něj za týden máme přijet, aby se mohli ještě rozloučit. Byl to strašně dlouhý týden, trošku jsme se báli, aby si to paní ještě nerozmyslela, ale dočkali jsme se. Vinci nás vítal, jako by nás znal od vždycky. Paní Bízová říkala, že ještě nikdy neviděla, aby někoho tak vítal, ani rodinu ne...Nasedl s námi do auta a od té chvíle byl náš. Ani jednou nezakňoural, nezabrečel, doma si hned začal hrát a zkoumat nové prostředí. Nepochybuji, že se měl u paní Bízové jako v bavlnce, ale na nás si zvykl okamžitě. Na tomto místě bych ráda poděkovala paní Bízové, že nám důvěřovala a svěřila Vinciho, jistě to bylo těžké rozhodnutí se jej vzdát, ale věřím, že pro něj děláme maximum a má se dobře. Moc si vážím toho, že jsme s paní Bízovou byly dlouho v kontaktu v kontaktu a měli jsme spolu, troufám si říct, hezký vztah. Ale přeci jen, Vinci je s námi už dlouho, a komunikace mezi námi a bývalou majitelkou už vlastně není...

Něco málo k povaze...

Takový je tedy příběh o tom, jak se Vinci dostal k nám, teď už něco k jeho povaze. Co se týká standardu italského chrtíka, tak ten celkem uvadí v odstavci "Povaha/Temperament" toto: živý, něžný, poslušný. Musím říct, že Vinci tyto vlastnosti splňuje, ale je nemožné povahu vystihnout třemi slovy...Každý pes je jiná osobnost, to je jasné, ale když se člověk rozhoduje o plemeni, které si pořídí na dalších 10-15 let, potřebuje získat co nejvíce informací...To je jeden z důvodů, proč jsem se rozohdla tento článek napsat. Dobře si pomatuji, jak jsem byla vděčná za každou další informaci. Budu velice ráda, když tedy těchto pár řádků někomu pomůže.

Řekla bych, že za tu dobu, co je Vinci u nás, se docela změnil. Když jsme si ho brali, tak nám paní Bízová říkala, že už si skoro nehraje, málo baští a je hrozně klidný. Určitě nejklidnější ze psů, které jsme zatím měli, ale oproti tomu, jaký byl, dneska umí divočit pořádně :-D Chutná mu tak, že by někdy snědl i misku a o hračky zakopáváme všude. Paní Bízová jej měla velmi hezky vychovaného, nikdy se doma nepočůral, nic neničí (jen občas nosí boty), uměl základní povely. Navíc je velmi učenlivý a snaživý. Bylo tedy na čem stavět a nedalo mi to, abych v jeho výcviku nepokračovala. Dneska už toho umí mnohem víc, ale o tom později. Se svojí první paničkou chodil Vinci do práce, poznával tam spoustu lidí a je z něj neobyčejně společenský pejsek. Naštěstí my máme taky tu možnost brát si Vinciho do práce, a tak se Vinci stal páníčkovou pravou rukou. V 99 % si jej všichni zamilují a Vinci se rázem stane miláčkem okolí. Nevadí mu cesta, autem, vlakem, na parníku, rád s námi chodí do restaurací, jezdí na dovolenou, dokonce chodí i po úřadech a na nákupy zboží s páníčem...prostě je šťastný všude tam, kde může být s námi. Nebojí se snad ničeho, nevadí mu žádné zvuky, neobvyklé povrchy, s každým je hned kamarád. Pokud už se něčeho lekle, přijde ke mě s výrazem: "Mami, nevím jestli to zvládnu". Tak ho podpořím a jde to zkusit. Potřebuje tedy cítit moji oporu, ale pak se nebojí vyzkoušet i něco, při čem si není moc jistý. Nikdy jsem snad neviděla, že by měl strachy stažený ocas, jak to často vídím u jiných italáčků, možná u veterináře :-D Jediným jeho problémem je vztah k ostatním psům, má z většiny strach, a proto dopředu štěká a "vyjíždí". Neznám přesnou příčinu, začalo to někdy po pubertě a zhoršení nastalo po tom, co jej jedna border kolie napadla, nebylo to nic vážného, ale bohužel pro takové malé zvířátko to znamenalo velký šok. Snažíme se na tom pracovat a už jsme se o velký kus posunuli. Psí holky miluje a s některými kluky se už taky začíná kamarádit (kastrovaní psy mu nevadí). Dříve vyjížděl na všechny v okolí 50 metrů bez ohledu na to, zda se jedná o holku či kluka. Musím říct, že v tomto ohledu je Vinci docela "rasista". Jak vidí chrtíka nebo vipeta, tak je kamarád hned...holka nebo kluk, to je jjedno, hlavně, že je to chrt :-D Doma je Vinci velký mazel, neustále nám dokazuje svoji lásku a chce ji cítit i od nás, je to prostě naše malé miminko. Moc rád se nechá nosti v náručí a pozoruje, co se kolem děje. Jako u všech chrtů i u Vinciho mezi oblíbené činnosti patří válení a odpočívání, nejlépe v posteli. Samozřejmě potřebuje i dostatek pohybu. Na procházky chodíme 3x denně, i když máme u domu zahradu, na kterou si Vinci, díky dvířkům pro psy, může kdykoli jít. Myslím, že nás doma má rád všechny stejně, chodí se pomazlit od jednoho k druhému, ale s každým má raději jiné činnosti. A když odjíždím přes týden do školy, tak mu to nijak významně nevadí, prostě si užívá doma roli jedináčka a těší se, až se vrátím. Co se týká nezbytné péče, nechá si líbit snad všechno a ještě by nás potom upusinkoval, jak to hezky zvládl. Svoji rodinu Vinci jednoduše miluje a naprosto nám důvěřuje, my se snažíme, abychom jej nikdy nezklamali.

Chrt není hloupý...

Jak už jsem zmínila, Vinci umí mnoho povelů, hlavně ho baví triky, jako je například slalom mezi nohama, osmička, couvání, otočky...ale zvládá i základní poslušnost a má hezké odložení, řekla bych :-) Vždycky se na cvičení těšil, ale od té doby, co jsem se s ním začala věnovat pozitivnímu posilování, si cvičení vyloženě užívá a stal se na něm "závislý". Řekla bych, že i náš vztah se díky pozitivnímu posilování ještě více upěvnil. Za svůj největší úspěch považuji, že dnes Vinciho můžu pustit na bezpečných místech na volno bez toho, aniž by se rozběhl za každým ptáčkem, naše zlatíčko má totiž srdíčko opravdového lovce )za "živou" rozhodně). Vidět volně běžet italáka v parku je lepší než všechny zkoušky, výstavy, vyhrané dostihy (i když všem, kteří se tomuto věnují, moc fandím)...Takže za sebe můžu doporučit pro výcvik chrtíka jedině pozitivní posilování. Naučit se techniku sice trošku trvá (jak páníčkovi, tak pesanovi), ale stojí to za to a zaručuji, že Vás to bude bavit a úspěch se dostaví. Rozhodně neplatí, že chrt je hloupý, nedá se vycvičit a podobné nesmyly...a doufám, že jsme o tom pár výcvikářu přesvědčili. Cvičit s Vincim je radost, udělal by, co mi na očích vidí, je ze cvičení nadšený a velmi rychle všechno chápe. Odměnou jsou Vincimu především pamlsky a moje radost. K nejoblíbenějším pamlskům Vincenta patří granulky Platinum, sušená masíčka a vnitřnosti (plíce, střeva...) a domácí dobroty (více najdete v Receptech). Při výcviku nepoužívám žádne korekce, zakazovací povely, chyby jednodušše ignoruji a povedený pokus nadšeně odměňuji. Na uvolnění potom hrajeme na schovku, přetahujeme se, nechávám ho hledat pamlsky v trávě nebo mu naplním dobrotami nějakou interaktivní hru, jdeme na procházku nebo spolu odpočíváme v posteli při relaxační hudbě (více najdete v sekci Péče-Relax). Z hraček u něj vedou plyšácci a na přetahování ručník.

Poznávací znamení - upíří špičák...

A nakonec něco k jeho "exteriéru", píšu v uvozovkách, protože Vinci je nestandard, a tak se žádných výstav neúčastní, není uchovněný, nikdy tedy nebude mít potomky, a tím pádem na jeho exteriéru nijak zvlášť nezáleží. V naších očích je ale nejkrásnější ze všech :-) Vinci rozhodně patří mezi největší italáčky, které jsem kdy viděla :-D Má několik centimetrů nad nejvyšší povolenou výškou a važí přes 7 kg. Nám to ale nevadí, spíše naopak. Pro praktický život mi to přijde skoro výhodnější, nepřipadá mi alespoň tak křehký, i když italáčci klamou tělem a i ti drobní nejsou tak zranitelní, jak se může zdát. Myslím tím ovšem fyzicky, jejich dušička je velice jemná, nesnáší křik a už vůbec si nedovedu představit, že bych Vinciho někdy uhodila, navíc si myslím, že to vůbec není potřeba. Ale zpět k jeho vzhledu. Vincentek se může pyšnit krásnou lesklou srstí a perfektním osvalením. Má krásný dlouhý čumáček a roztomile bílé konce tlapek. Nesmím zapomenout na jeho hlavní poznávací znamení a tím jsou velké upíří špičáky, které mu vylézají z tlamičky, i když ji má zavřenou :-D Všimne si toho prostě každý a pro nás to k Vincimu neodmyslitelně patří. Nějakou dobu už jezdím na výstavy především na italáčky...a  ikdyž se nepovažuji za nějakého odborníka přes exteriér chrtíků, tak když někdy vidím, jaký italáček vyhraje, je mi líto, že Vinci je trošku větší. Nebýt těch pár centimetrů navíc, tak je to velmi krásný italáček...

Něco málo na konec...

To by bylo něco málo o Vincim, i když se tento článek může zdát dlouhý, rozhodně neobsahuje všechno, to snad ani nelze. Když mě něco ještě napadne, tak to postupně doplním. Pokud byste chtěli vědět cokoli dalšího, budu moc ráda, když nám napíše, buď tady do knihy návštěv nebo na e-mail. Poradit, jak nejllépe umím, je pro mě samozřejmé :-)

Bilance po 5 letech společného života

Dnes (25.3.2017) je to přesně pět let, co jsme si Vincentka dovezli. Nikdy na ty první chvíle nezapomenu, i když to tak letí. Za tu dobu jsme spolu zažili spoustu věcí, troufnu si říct, že s námi prožil to, o čem by neměl v původní rodině ani zdání. Byl s námi každý rok na společné dovolené - jižní Morava, Beskydy, Slovácko...samozřejmě na různých výletech, návštěvách...Pak nemůžu opomenout loňskou (2016) dovolenou v Lednici, která byla více než adrenalinová :-D To, co jsme za 4 dny zažili společně se Zuzkou, Péťou, 4 dospělými chrtíky a 3 štěňaty by vydalo na román. Za to jsem byla na Vinciho náležit pyšná. Celou dovolenou zvládal skvěle. Byl mezi chrtíky rozhodně tím nejrozumnějším a tím, který se nejvíc držel své "maminky". On takový prostě je, můj malý policajt a "suchý zip". Neustále hlídá, jestli je všechno tak, jak má být. Jak se mu něco nelíbí, hned se to snaží dát dopořádku :-D No a taky se potvrdilo, že je největší závislák...Všichni chrtíci si každou noc střídali postele, aby zjistili, která je ta nejlepší, jenom můj velký kluk byl pořád nalepený na mě :-D Nejde ho nemilovat :-) Celkově za rok 2016 měl asi nejvíce zážitků z různých akcí. A s velkým potěšením musím říct, že se z něj stal prakticky velký pohodář i na těchto psích akcích. I když úplně bez problému to nikdy nebude, mám i tak velkou radost. Určitě za tím stojí naše dlouhá práce po všechny ty roky před tím a také přítomnost jeho "příslušníků rodu". V přítomnosti jiných chrtíků je Vinci o mnoho víc v pohodě a všechno líp zvládá (což mě přesvědčuje o tom, že kamarád by se mu jistě hodil :-)). Loni si také poprvé vyzkoušel výstavní kruh, ovál i coursing, o všem si můžete přečíst v jednotlivých kategoriích. Zhodnotila bych to tak, že je štěstí, že do kruhu chodíme jenom do neoficiální kategorie PET, protože Vinci kruh považuje za místo ideální k výcviku a stát tam v postoji je dost nuda. Na ovále jsem si nebyla jistá, jestli běží do cíle za mnou nebo za střapečkem :-D Ale běžel, takže super! A coursing...na ten prostě jezdíme rádi, krásná atmosféra, prostředí, fajn lidi, kamarádi...A běh? No jedině pokud je na střapečku přidaná dobrota a pokud není lano nataženo za stromy, protože to si pak myslí, že je tam sám :-D Jo a taky je potřeba běžet tak, aby se stihl usmívat do foťáku :-D Ale baví nás a jezdíme tam rádi, takže v tom doufám budeme pokračovat. A protože Vinci neběží s nějakým velkým zápalem, tak nám to naše malé kolečko na coursingu povolil i pan doktor. Jak už jsem určitě někde psala, tak Vinci má malou vadu na srdíčku, která není nijak vážná, ale hlíat se musí. Na začátku roku 2017 jsme byli opět na vyšetření a ukázalo se, že se vada nijak nehorší. Třikrát hurá! Zdraví je prostě nejvíc...Ale trápily nás zoubky...i přes mojí velkou snahu se letos začaly rapidně horšit, takže nebylo jiné řešení než ultrazvuk...v narkoze...Dlouho jsem se toho bála, ale díky skvělému panu doktorovi jsme to všichni zvládli. Bohužel ale o několik zubů Vinci přišel...o kolik přesně se mě neptejte, nevím to...ale nahoře jich šlo pryč až dost...Počet není důležitý, podstatné je, že operaci zvládl, léčení taky a teď je spokojený a nic ho netrápí :-) A důležité bude udržet zoubky tak, aby už nikdy na zákrok nemusel, což asi nebude snadné.

A i když jsme si všechny akce, výstavy, výlety, dovolené...vždycky společně užili, tak nejdůležitější je každodenní život...a pro něj je Vinci milionový pes :-) Neskutečně poslušný, mazlivý, hravý, rád si pospí ale umí být i dost aktivní....Procházky už pro nás nejsou peklo. Udržujeme si odstup od psů, které neznáme a Vinci je tímto způsobem zvládá. Dokonce se ale začíná kamarádit i s novými psy. Psy za plotem mu prakticky nedělají problém a i když to vypadá, že se situace vyhrotí, tak na zavolání z ní zvládá odejít (pro mě naprostá bomba! megapokrok!).Velkou část procházek chodí na volno a poslouchá úžasně :-) Doma je to naprostý vegeťák, užívá si své pelíšky, postel, naše hlazení...naprosto skvěle rozumí běžným věcem v domácnosti, na něj klidně můžeme mluvit ve větách a on to chápe :-D Také ho doma moc baví hračky, neustále se nám po zemi válí aspoň tři hračky a v posteli na jednu vždycky lehnu :-D Dokonce nás ke hře ani většinou nepotřebuje, prostě si ji vezme a hraje si sám. Mám ale pocit, že kromě pár chvilek, kdy si chce hrát sám, moc potřebuje něčí přítomnost...a logicky naši neustále mít nemůže, ot bychom museli celý den sedět a hladit ho :-D Takže začínám mít pocit, že nám chybí parťák...

A do budoucna?? Doufám, že máme před sebou hodně let, která prožije ve zdraví a co možná nejlepší kondici. To je to hlavní a ostatní je vedlejší...Vím, že je rád, když se něco děje, někam jedeme...ale zároveň si rád užívá klid a řád...takže úplně nějaké velké akce už v plánu nemám...určitě ho pořád budu brát na chrtí akce, jako je klubovka, společná dovolená...menší výstavy u nás, kde je mezi kamarády...Určitě si občas zajedeme zaběhnout coursing...Ale výlety na větší akce už asi omezíme...stejně tak budu o hodně víc zvažovat různé psí tábory, semináře apod...určitě se ještě na nějaký podívame, ale určitě ne už tak často. I tak ale doufám, že se nám povede se něco nového naučit, protože cvičení ho baví stále. A pak bych si moc přála, aby mi Vinci pomohl vychovat aspoň jedno italské miminko :-)