Vzpomínka

Tato stránka je věnována mým čtyřnohým parťákům, kteří už mezi námi nejsou. Jsem vděčná, že mi vstoupili do života, nikdy na ně nezapomenu. Za rok jsem přišla o dva psí kamarády, tak bude moc ráda, když tato stránka zůstane dlouho beze změn...

Smrt každého z nich má ale pro mě úplně jiný význam. Sam byl mým průvodcem od dětství k dospělosti. Spoustu jsem se toho díky němu naučila. On mi pomohl přestat být tou tichou holkou, díky němu jsem poznala první skvělé lidi kolem psů, byl mým "velkým bráchou", dodal mi sebevědomí, protože s ním jsem dosáhla prvním úspěchů v životě se psem, i když to nebyly úspěchy závodní, ale "jen" v běžném životě. Zkrátka Sam tady byl pro mě. S ním mi odešla moje velká opora. Naopak pro Enza jsem tady měla být já. On byl malé vytoužené miminko. Bohužel jeho život byl moc krátký na to, abych mu mohla dát všechno, co jsem chtěla...Odchod Sama mě neskutečně bolel, ale věděla jsem, že měl krásný život...ale s odchodem Enza se nikdy nesmířím...to je něco nepopsatelného...Je to tak neuvěřitelné, že mám někdy pocit, že se to nestalo. Někdy si říkám, jestli tady vůbec byl...ale i tolik let od jeho smrti mě to neskutečně drtí a je to pořád čerstvé...není den, abych si na něj nevzpomněla...nikdy se s tím nesmířím...Je to životní zkušenost, kterou jsem nechtěla a nikdy bych nikomu nepřála. Ale i tak mi to jednu věc rozhodně dalo...určitý nadhled na všechno, k čemu jsem se později v životě se psem dostala a třeba jednou dostanu. Jezdím na výstavy, ale nemám výstavního psa, takže "jenom" se dívat. A nevadí mi to, jsem ráda, že si tam užíváme čas spolu a potkáme se s kamarády. Vinci začal běhat coursing, ale nikdy už nebude mít licenci a zřejmě skončíme u toho, že bude běhat jen malé kolečko. A zase mi to nevadí. Mám velkou radost, když se mu podaří zaběhnout i to malé kolečko bez zaváhíní. A vidět, jak ho to baví, je obrovská odměna. Zároveň ale přiznávám, že jednou bych chtěla psa, který bude mít na výstavách úspěch, snad se zapojí do chovu a s běháním na tom také bude líp než Vinci. Ale i když v to doufám, tak to není vůbec důležité...když takový nebude, tak nebude. Vím, že tohle říká každý...ale ne všem to věřím...Po mých smutných zkušenostech naprosto jasně vím, co je v životě se psem důležité...Přijde mi směšné, jak se někteří honí za šampionáty několika zemí, účastní se závodů, tréninků...jen proto, aby jejich pes vyhrál...a to mi věřte, že jsem viděla už hodně ambiciózních páníčků...ještě vtipnější je, když se snaží udělat super psa z jedince, který je vlastně horší než průměr...Vítezství potěší, ale nikdy se nesmí zapomínat na to, co je opravdu důležité...cesta k cíli...a hlavně si tu cestu užít...nikdy nevíme, kolik času s naším čtyřnohým parťákem nám ještě zbývá...mě už bude vždycky stačit spokojený a dlouhý společný život se psem...ostatní jsou jenom úspěchy navíc...Z tohoto pohledu jsem ráda, že mě smrt mých dvou kluků potkala dříve, než jsem nějaké velké úspěchy zažila...pokud se někdy třeba podaří, tak už vždycky budou mít na jednu stranu mnohem větší váhu...ale na druhou stranu, pro mě budou vlastně nepodstatné...

Sam

5.11.2000 - 26.2.2011

Jak už jsem psala, byl to náš první pes. To on mě ke psům přivedl a změnil mi život. Den, kdy nám jej dovezli, nikdy nezapomenu...bylo to 17.7.2001. Sam byl bígl bez PP, našli jsme si ho přes inzerát. V době, kdy k nám přišel to byl 8 měsíční puberťák. V inzerátu stálo, že darují bígla, protože ho mají v bytě a on tam strádá (prostě ten byt postupně demoloval...). Takže našel domov u nás v domku se zahradou. Nicméně, to že všechno ničil, evidentně nebyla otázka prostředí, ve kterém žil (dneska už by mě taková blbost nenapadla. Už vím, že pes potřebuje prostě správně zaměstnat)...Měl svéráznou, aktivní povahu a páníčci nevěděli, jak jeho energie správně využít. Takže jeho "ničící a utíkací období" pokračovalo i u nás. My jsme byli začátečníci, absolutně bez znalostí a zpětně bych řekla, že bígl nebyl vhodným plemenem pro nás...Naštestí jsme se nenechali odradit a vytrvali, Sam se postupně uklidňoval a já se učila, jak mu být dobrou paničkou. Časem se z něho stal poměrně vychovaný pes (některé zlozvyky se přeci jenom napravit nepodařilo). Prožili jsme společně 10 krásných let, byl jako můj "brácha". Tajně jsem doufala, že tady bude navždycky...Jenže na začátku roku 2011 se jeho zdraví začalo rychle horšit, do té doby to byl zdravý pes. Nakonec mu praskl nádor, který měl na slezině a který veterinář včas nenašel. Nebylo jiné cesty, než ho nechat uspat. Bylo to neskutečně těžké rozhodnutí, ale nedokázali jsme se dívat na to, jak se trápí. Bylo to pro mě neskutečně těžké...Veterinář řekl, že je tam velký nádor, který by ale šel operovat. Jenže otázka byla, kdy a kde by se objevil další. A hlavně jeho stav byl takový, že by s velkou pravděpodobností nepřežil narkózu. Netrápil se dlouho, odešel klidný v rukách svého páníčka. Nedokázala jsem u toho být, rozloučila jsem se s ním v čekárně. Jsem vnitřně přesvědčena o tom, že on by to nechtěl, abych u jeho odchodu byla. Byl pro mě "velkým bráchou", dovedl mě od dětství k dospělosti. On byl pro mě oporou...nedokázala bych se dívat, jak mi odchází a udělala bych mu to těžší. Nikdy nepřestanu doufat, že u nás prožil ten nejhezčí život, jaký mohl. Vždycky mi bude chybět...

Enzo (Gill King of Ivar)

21.3.2011 - 14.1.2012

Napsat něco o Enzouškovi je pro mě pořád nesmírně těžké. To, co se jemu přihodilo, by se prostě stávat nemělo, bohužel některým věcem člověk neporučí...Ale od začátku...Po tom, co Sam navždy odešel, nastalo rozhodování, jestli si pořídíme druhého pejska.Začali jsme tedy hledat vhodné plemeno pro nás. Nakonec jsme se rozhodli pro italského chrtíka. Po první návštěvě u paní Vaňkové (CHS Kinf of Ivar) jsme se do nich naprosto zamilovali a těšili jsme se, až jej bude mít doma. Než jsme si ho přivezli, byli jsme se na něho ještě jednou podívat, protože jsme to už nemohli vydržet. Už měsíc dopředu jsem měli doma všechno připraveno. Enzouška jsme si konečně přivezli domů 16. 5. 2011 jako sedmitýdenní miminko. Byl největším štěňátkem z vrhu (narodili se 3 kluci) a měl obrovskou chuť k jídlu. Své brášky vždycky odstrkoval od jídla, protože on chtěl víc. Byl také nejklidnější ze sourozenců, i když to byl velký ďáblík, takže bych nechtěla vidět tu energii jeho brášků...Příchod k nám domů zvládl naprosto bez problémů, od první chvíle byl náš. Už jako malý se ničeho nebál, všechno chtěl vyzkoušet a byl velmi šikovný a učenlivý. Absolvovali jsme spolu výcvikový víkend pro štěňata, po kterém trenér řekl, že se musí omluvit všem chrtům, o kterých si myslel, že se nejsou schopni nic naučit, protože Enzo mu změnil představu o nich. Snažili jsme se jej vychovávat jako sebevědomého psa, kterého můžeme vzít všude s sebou a myslím, že se nám to dařilo. Enzoušek rostl, pomalu dostával rozum a byl to prostě skvělý pes. Pro mě měl naprosto dokonalou povahu, mazlivý, učenlivý, kontaktní, ale zároveň byl osobnost už ve štěněcím věku, dokázal mít i svou hlavu, byl sebejistý a naprosto úžasně vycházel s ostatními psy. Rostl v krásného psa, takže jsem doufala i ve výstavní úspěchy. Všechno mělo být dokonalé...ovšem potom přišla jeho osudná noc...V pátek 13. 1. 2012 jsem měla maturitní ples a Enzoušek musel zůstat večer sám doma. Na to, že je občas doma sám, už byl zvyklý (tak, jak v 10 měsících mohl být, občas něco zničil, ale nikdy se nic nestalo). Taťka ještě v průběhu večera jel domů Enza zkontrolovat. Později se první z plesu vrátili rodiče, Enzoušek je nadšeně přivítal a šli spát. Když jsem se já vracela prvním raním vlakem domů se spolužáky, tak jsem si všimla, že mám od rodičů zmeškané hovory. Volala jsem tedy zpátky a oni mi řekli, že Enzo zvrací a přidal se už i průjem. V noci už jsme toho moc nenaspali a hned ráno jsme vyrazili na veterinu. V té době už to nijak hrozně nevypadalo, ale raději jsme jeli. Veterinářka jej zkontrolovala, prohmatala bříško a píchla něco na uklinění žaludku. Enzoušek nevypadal nijak utrápeně, v ordinaci byl docela veselý a ani nekňučel, že by ho něco bolelo. Na doma jsme dostali léky. Jeho stav se v průběhu dopoledne lepšil, už nezvracel, občas měl ještě průjem. Odpoledne jsme všichni vyčerpáním usnuli, včetně Enzouška. Moc jsem toho ale nenaspala, stále jsem ho kontrolovala. Později odpoledne jsem ho zase šla zkontrolovat a dát mu léky. Enzo najednou už jen zvedl hlavičku a nebyl schopný se postavit...Okamžitě jsme volali veterinářce, protože otevřeno už neměla...ta do deseti minut přijela a my už na ni čekali před ordinací. Enzouška jsem držela v náručí a cítila, jak mi pomalu odchází a přestává dýchat...Když jsem ho položili na stoleček v ordinaci, z tlamičky mu vytekla krev...nedalo se už nic dělat. Byl to šok, nevím, co k tomu napsat...prostě to bylo něco neuvěřitelného, absolutně jsem nemohla uvěřit tomu, že z ordinace jdeme už bez něj...Veterinářka nám nabídla, že může udělat pitvu. S tím jsme souhlasili, potřebovali jsme alespoň trošku vědět, proč se to stalo...Podle veterinářky měl ucpaná střeva bílým materiálem, hmotou a v důsledku toho došlo k otravě krve. Vlastně to znělo docela logicky, jeho žravost byla neuvěřitelná...a bohužel mu nechutnalo jenom jídlo...doma a na zahradě se pořád snažil ochutnávat všechno možné...dokonce vylupoval i kamínky z chodníku a v noci je několikrát vyzvracel...Ten týden, co umřel, jsme řešili, jak z něj dostat velký kus alobalu, který si ukradl a snědl (podařilo se vyvolat zvracení pomocí peroxidu vodíku a alobal se dostal ven). Ale i po pitvě jsem pátrala dál, proč se to stalo a jestli se tomu dalo zabránit. Ptala jsem se veterinářů, ať už osobně nebo v internetových poradnách, hledala články o ucpání střev, řešila jsem to i s lidmi ze zdravotnictví....Postupem času a s dalšími informacemi mám o diagnóze veterinářky pochybnosti. Jsou to ale spíš už jen doměnky, nemůžu tvrdit, že nám lhala, něco udělala špatně, obviňat ji...Podle řady zdrojů by ucpání střev nemělo tak rychlý průběh a ráno při prohlídce by bříško musel mít mnohem více citlivé. Také bych dneska nechala pitvu udělat jiným veterinářem, než tím, který ho léčil, abych si jeho výsledkem mohla být více jistá. Přeci jen nezávislí odborník nemá důvod vám neříct pravdu. S Vincentem chodíme k jinému veterináři a když vidím, jak ho vždy vyšetřuje, tak je mi dneska jasné, že prohlídka od veterinářky měla být důkladnější. Určitě se měla víc zaměřit na ucpání střev, když věděla, že má takovou potřebu všechno jíst. I kdyby však střeva chtěla lépe zkontrolovat, tak v ordinaci neměla ani ultrazvuk nebo rentgen. Dřív by měl vůbec nenapadlo se na tyto věci zaměřit, ale vybavení veterinární ordinace je velmi podstatné pro výběr veterináře. Neměla jsem ale důvod veterinářce nevěřit, vždyť se Samem jsme k ní chodili celou dobu a nikdy žádný problém nebyl. Právě naopak, když snědl jed na myši, tak to byla tato veterinářka, která ho zachránila. Nechci paní veterinářku z ničeho obviňovat, snažila se nám pomoct, velmi s námi soucítila...zůstává tady však hodně "ale". Myslím, že problémem mohlo být to, že se možná s něčím takovým ještě nesetkala, neměla potřebné vybavení, aby mohla dříve stanovit diagnozu...možná by pomohl důkladnější přístup...i když chápu, že případů zvracení a průjmů řeší spoustu a ve většině se nejedná o nic vážného, tak možná ze zkušenosti předpokládala, že to tak bude i v našem případě. Enzoušek ráno nevypadal, že jeho stav je tolik vážný. Naší chybou bylo to, že jsme si měli hned od začátku vybrat veterináře, který má pečlivější přístup a lepší vybavení. Co se týká výsledků pitvy, tak dneska mě občas napadá, že pokud něco zanedbala, tak říct, že měl ucpaná střeva bylo to, co pro nás bylo celkem pochopitelné, abychom nehledali příčinu jinde...ale to už jsou nejspíš až moc dohady a vlastně sama tomu nechci moc věřit a doufám v čestnost paní veterinářky. I s odstupem času visí nad Enzouškovou smrtí spousta otazníků...možná stále víc. Nezříkám se zodpovědnosti a vím, že chyba mohla být i někde na naší straně...bohužel dneska už nezjistím, co jsem měla udělat jinak...a to mě asi děsí nejvíc...Ale Enzoušek je pryč, nic už s tím neudělám...nejde se s tím smířit, vždycky pro mě bude malým italským miminkem, které mi chybí. Bude to můj první chrtík, ten, který mě do světa italských chrtíků přivedl. Díky němu jsem pochopila, jak skvělí lidé kolem italáků jsou. Po jeho smrti nás neskutečně podržela jeho chovatelka, za to jí bude naždycky vděčná. Kromě ní potom i majitelka Enzouškova tatínka, Markéta Uhlířová a její kamarádka, také chovatelka, Monika Vágnerová, se kterou jsem se seznámila na výstavě. Nikdo z nich nepochyboval o tom, že jsme pro něj udělali všechno, co jsme mohli. Smrt Enzouška byla velkou životní lekcí, nejsem za ní ale životu vděčná. Enzo si tohle nezasloužil...a i když je šíleně těžké o něm něco napsat, tak doufám, že tímto třeba pomůžu ostatním si uvědomit, jak křehký psí život je....